Radůza - Babylonská věž

Jiným jazykem začala jsem mluvit,
i když slova jsou stejná jako dosud.
Jazykem částic začala jsem půlit
zrcadlení světa osu.

A já Tě prosím, nech mě běžet,
jestli jsem jediná z Babylónské věže,
kdo tímhle jazykem vládne,
nauč mě to skrývat, ať nejsem první, kdo dolů
spadne.

Je v prostoru prostor,
v něm je náš vesmír,
v něm planeta Země,
na ní člověk,
v člověku srdce
a v srdci Bůh.
V Bohu je prostor,
v něm je náš vesmír,
v něm planeta Země,
na ní člověk,
v člověku srdce
a v srdci Bůh.

Začala jsem mluvit jinou řečí,
jazykem mého těla buněk.
Hmota mi připadá čím dál křehčí
a moře chýlí se k luně.

Prosím Tě, naznač mi význam jediného slova,
z ochozu Babylónské věže Tě volám.
Už není čas, trubači troubí,
z nejvyššího bodu světa Tě volám, de profundis,
z hloubi.

Je v prostoru prostor,
v něm je náš vesmír,
v něm planeta Země,
na ní člověk,
v člověku srdce,
a v srdci Bůh.
V Bohu je prostor,
v něm je náš vesmír,
v něm planeta Země,
na ní člověk,
v člověku srdce
a v srdci bůh.

Jiné jazyky začala jsem slyšet,
jazyky atomů a prvoků ducha.
Strach hlodá vnitřnosti v mém břiše
a ústa jsou hrůzou suchá.

Jenže ještě něco je za tím,
už vidím rýsovat se obrysy,
nežli se zhmotní, v mlze je ztratím,
jedinou buňkou mého těla, nech mě ještě tady,
Ty, který dobrý jsi.

Je v prostoru prostor,
v něm je náš vesmír,
v něm planeta Země,
na ní člověk,
v člověku srdce
a v srdci Bůh.
A v Bohu je prostor,
v něm je náš vesmír,
v něm planeta Země,
na ní člověk,
v člověku srdce
a v srdci Bůh.

A v Bohu je prostor,
v něm je náš vesmír,
v něm planeta Země,
na ní člověk,
v člověku srdce
a v srdci Bůh.

A v Bohu je prostor,
v něm je náš vesmír,
v něm planeta Země,
na ní člověk,
v člověku srdce
a v srdci Bůh.

A v Bohu je prostor,
v něm je náš vesmír,
v něm planeta Země,
na ní člověk,
v člověku srdce
a v srdci Bůh.

V člověku srdce,
v něm je náš vesmír,
v člověku srdce,
v něm planeta Země,
v člověku srdce
a v srdci Bůh.