Karel Kryl - Lot

Táži se, zda ta zem
je vskutku mojí zemí,
či jenom obrazem,
ukrytým za mřížemi
řeči - a vzpomínek,
jež zvolna odcházejí...

Táži se, zda ta vlast
je vskutku mojí vlastí:
i zde přec vzlétá z brázd
skřivan - a nad propastí
rozkvétá barvínek,
tymián se šalvějí...?

Táž hudba ve vzduchu,
jenž plný exhalací.
Pro chudé na duchu
vždy totéž pro legraci -
a vždy kus za kus. Tíž
hlupáci hloupost chválí,

i země skoro táž,
nad ní se nebe klene.
Snad jednou rozmotáš
to klubko zauzlené,
nebo ho upustíš -
někam se zakutálí...

Románská gotika
a barok s renesancí
i zde se dotýká.
I zde se samozvanci
vloupali do vinic -
a v černém chodí vdovy,

i tady nad hroby
bdí kříže polámané,
jež nikdo nezdobí -
a stejný vítr vane
v čase, jenž není nic
a přec je osudový.

Na sloupech bez hlavic
dvojoblouk píše trojku.
Můj pas? Ach sotva víc
než známka na obojku;
a láskou měřeno? -
pak jistě ještě méně!

Však plakat? Naříkat,
když vím, že život mocných
už stejně měří kat?
Ne! Azyl malomocných
má pro mne zavřeno.
Dvacet let v karanténě!

Jenom když na sever
od jihu táhnou husy,
jsem znova v čase her...
Na otce vzpomenu si,
na bratra, na sestru -
a hlavně na maminku.

A vším, co od ní mám
- snem, veršem, zpěvem, řečí -,
tím vším ji objímám...
Co s tím, když povaleči
z Ďáblova orchestru
kydají na vzpomínku

hnůj slovních polucí
a servilitu zvratků -
"vše pro revoluci!"?
Když vryli na oplatku
kladivo s provazem
a v chrámu cvika mastí?!...

Zní koncert od Brahmse
pět minut před popravou.
Jsem Lot - a neptám se.
Jdu - s odvrácenou hlavou -
usvědčen, že ta zem -
je - vskutku - mojí vlastí...