Marta Kubišová - Vzkaz

Přicházím domů,
svlékám plášť a pouštím si záznamník,
pár vzkazů a k tomu
jeden, co mi vzal klid.

Zdravím tě lásko, jak se máš ?
Asi tě překvapí, že slyšíš můj hlas,
hledal jsem léta modré z nebe,
tu cestu, která ke štěstí vede,
až jsem zjistil, po dlouhé době,
že cesta vede zpátky k tobě.

Poslouchám posté ten tvůj pláč,
na zázraky nevěřím,
nezvaným jsi hostem,
nečekej, nečekej u dveří,
nejsem tou ženou dávných snů,
tak mladou a horoucí,
sny za své ať vezmou, už mě neuprosíš.

Chci říct ti jenom, mám tě rád,
za to že dokážeš, odpustit stokrát,
vracím se k tobě, a jdu bosý
jako ten žebrák, co o vodu prosí,
dřív bujarý kůň bez otěží,
skromný čekám u tvých dveří.

Chci říct ti jenom,
chceš říct mi jenom,
mám tě rád,
máš mě rád,
za to že dokážeš,
za to že dokážu,
odpustit stokrát,
odpustit stokrát.

Vracím se k tobě, a jdu bosý
jako ten žebrák, co o vodu prosí,
dřív bujarý kůň bez otěží,
skromný čekám, skromný čekáš,
u tvých dveří.

Poslouchám tiše ten tvůj pláč
a zázrak se nekoná,
až zaklepáš vím, že řeknu ti, tak pojď dál.